Možná bych měl zmínit ještě pár jemností, na něž lze narazit v souvislostech s "ekvivalentními" piny (čímž rozumím vývody interně propojené v reálné součástce), diskutovanými v tomto vlákně.
Ve skutečnosti je jediný celkem dobře řešitelný případ ten, který zmiňuje Ing. Peroutka, totiž případ, kdy požadujeme, aby všechny ekvivalentní piny byly zapojeny. Tam stačí, aby všechny piny byly uvedeny v *.pnl souboru, a program Layout ani nemusí vědět, že vlastně jsou v součástce již propojeny. Požadavek může být vyjádřen ve schematu, za tu cenu, že v symbolu součástky budou všechny piny rozkresleny a vodič ve schematu je propojí.
K popisu této situace by mohla také existovat jakási zkratka, kdy jeden vývod zakreslený ve schematické značce by reprezentoval více čísle pinů. Jenže -- spíše pro zajímavost a čistě teoreticky -- představme si případ, kdy tuto součástku chceme užít, aniž bychom takovýto "supervývod" zapojovali. Samotné užití symbolu by však vedlo k tomu, že by *.pnl soubor obsahoval vzájemné propojení těchto ekvivalentních pinů (aniž by byly připojeny kamkoliv dál), což je oproti tomu, co jsme doopravdy chtěli, zjevně nadbytečné.
Opačný případ jsou (zde rovněž zmíněné) součástky, z jejichž ekvivalentních pinů stačí připojit jeden (ale hodilo by se jich zapojit i více). Pro popis této situace neexistuje dnes ve struktuře netlistu nástroj, lze ji však popsat speciálním pouzdrem obsahujícím propojku v nevyužité vodivé vrstvě.
Jako příklad si zde často volívám starodávné pouzdro TO-3. Na spoustě desek jej můžeme považovat za zapojené, připojíme-li alespoň jeden jeho upevňovací otvor, přitom by ale nebylo na škodu připojit oba, kdekoliv to lze pohodlně udělat. Zřejmě však nechceme připustit, aby např. lineární stabilizátor v pouzdře TO-3 dělil zem na desce na dvě části. Jinými slovy, ke zbytku netu lze připojit jeden či oba ekvivalentní vývody, ale v druhém případě musejí být na desce propojeny navzájem. Nevím o návrhovém systému, který by takovouto jemnost uměl vyjádřit (čímž vůbec nechci tvrdit, že neexistuje) a ve Formice mne nenapadá žádný způsob, jak toto popsat v knihovnách.
Ještě daleko lepší příklad je však ten nesmyslný symbol P-1720, který zmiňuje pan Vít. Pro pohodlí čtenáře sem přidám jeho obrázek:
Pravděpodobně se, včetně očíslování vývodů, do knihovny kdysi dostal překreslením z katalogu GM bez nějakých bližších úvah. Je to jen laciné tlačítko se dvěma páry ekvivalentních pinů uspořádaných zhruba do čtverce. Piny jsou asi zdvojeny především pro dosažení lepší tuhosti. Když ale chceme zapojit maticovou klávesnici na jednovrstvé desce, dvojice pinů můžeme s výhodou využít v roli drátových propojek, což je v naprostém protikladu k tomu, co jsem o odstavec výše napsal o pouzdře TO-3.
Jenomže totéž tlačítko mohu jindy chtít užít tak, že budu spínat bit nějakého vstupního portu na zem. Kdybych tedy měl v knihovně popis vyjadřující požadavky z předchozího odstavce, užitím takového tlačítka na desce by ji Layout považoval za správně zapojenou i tehdy, kdy by rozdělilo celý zemní vodič na dvě části -- což bychom si s pravděpodobností blížící se jistotě nepřáli. Jediným východiskem zde proto je kreslit symbol tlačítka právě tímto zdánlivě nesmyslným způsobem, a nechat na návrháři, a jej ve schematu propojí právě tak, jak potřebuje.
Takhle obšírně jsem se zde však rozepsal též z toho důvodu, že v pozadí je skryta celková koncepce Formiky -- udržovat vnitřní representaci schematu i desky co možná jednoduchou a dobře pochopitelnou, což návrháři dovolí popsat problém srozumitelně pro obě strany -- a zdálo se mi, že ekvivalentní piny jsou dobrý příklad dovolující ilustrovat, k jakým záludnostem se lze také snadno dostat, pokud se pokusíme základní nástroje rozšířit.