Formica je od po?átku koncipována tak, že pokud ji uživatel ovládá klávesami, p?edpokládá se, že ví, co d?lá, a že si p?ípadn? do bufferu klávesnice p?ipraví n?kolik kláves dop?edu d?íve, než je systém sta?í provést. P?íklad: jsem v rastru 0,635 mm a vím, že pot?ebuji p?enést celou oblast o 2,54 mm vpravo. Zvednu ji, pak 4x stisknu pravou šipku (aniž bych se staral, co b?hem toho vidím na obrazovce), Enter, a po?kám si na výsledek. Takovéhle chování je v zásad? tradi?ní už od ?as? MS-DOSu.
Když zjistím, že mi nap?. autorepeat klávesnice naplnil buffer n??ím, co tam již nechci, mohu jej (v Layoutu) smazat klávesou Ctrl-Alt-C. (Jestlipak ji mám n?kde zdokumentovanou?) Dosud nezpracované klávesy se tím prost? zahodí.
Jiná v?c je, že visuální odezva programu by se asi dala zefektivnit r?znými triky -- kreslení by se nap?. nezahajovalo (p?ípadn? nedokon?ovalo), pokud by z pohledu na klávesy umíst?né v bufferu program usoudil, že výsledek už by nebyl aktuální. Existují zp?soby, jak toho dosáhnout: od naprogramování více vláken až po explicitní testování obsahu bufferu b?hem kreslení tzv. seznamu ukazatele. V sou?asné verzi se však už do toho asi nebudu poušt?t.